Pověst o Bivojovi

28. ledna 2007 v 11:30 | Katka-flopsa |  Pověsti
O Bivojovi

Dílo od nejznámějšího představitele české historické beletrie, spolutvůrce národního povědomí o našich dějinách, Aloise Jiráska, který se narodil 23. srpna 1851 v Hronově jako syn tkalce (později pekaře) a zemřel 12. března 1930 v Praze. Tento významný historický romanopisec, povídkář a zakladatel realistického románu nejprve studoval na německém gymnáziu v Broumově a později na vyšším českém gymnáziu v Hradci Králové. Původně se chtěl stát malířem, ale kvůli existenčním důvodům vystudoval na Filozofické fakultě v Praze historii a později působil jako středoškolský profesor v Litomyšli. Přátelství s Mikolášem Alešem jej ovlivnilo na celý život a Mikoláš Aleš i ilustroval např. Staré pověsti české. Životem i dílem lze Jiráska přirovnat k polskému spisovateli Henryku Sienkiewiczovi, jehož dílo rovněž mapuje minulost.
Stejně tak právě kniha Staré pověsti české měla v národu vyvolat hrdost na svůj původ a přiblížit alespoň vzdáleně dávnou českou historii. Prvních 6 pověstí téměř zlidovělo a znalost jejich obsahu rozhodně patří mezi všeobecné vzdělání Čechů. Každý zná odvážného a rozhodného praotce Čecha, jenž se v pověsti O Čechovi neváhá vydat na cestu za novým domovem, kterým se jemu i jeho lidu stane okolí hory Říp i hora samotná.
Každý zná moudrého vládce Kroka i jeho tři krásné dcery, kteří jsou hlavními postavami pověsti O Krokovi a jeho dcerách - o Kazi, jež sídlila na Kazíně a znala kouzelnou moc bylin i zaříkávání, o Tetě, jež sídlila na Tetíně a učila lid klanět se bohům, a konečně o nejmladší avšak nejkrásnější a nejmoudřejší dceři Libuši, která ovládala um věštění a předpověděla slávu Prahy.
Každý si pod jménem Bivoj představí udatného siláka, jenž v pověsti O Bivoji skolil divokého kance ničícího úrodu a získal si tak srdce Kazi.
A konečně každý určitě ví, že když v pověsti O Libuši Libuše rozhodla jeden ze sporů v neprospěch staršího z obou údajně poškozených a ten prohlásil slavný výrok: "Hanba mužům, kterým žena vládne!", klidně oznámila, že si ráda vezme muže, jehož podle její předpovědi naleznou, kterého pak v pověsti O Přemyslovi poslové skutečně nalezli a který podle předpovědi oral. V této pověsti je mnoho odhalených metafor - např. dvě ze tří lískových větviček, které Přemysl zabodl do země, uschly, což znamenalo, že v Čechách bude vždy panovat jen jeden vládce. Za další metaforu lze určitě označit i situaci, kdy Přemysl pozval posly na svačinu k železnému stolu, aby měl v budoucnu jeho rod vždy v rukou železnou moc, nebo to, že si s sebou Přemysl vzal do nového přepychového domova i své lýkové střevíce s kabelou, aby on ani jeho potomci nikdy nezapomněli na svůj původ a neutlačovali lid.
Poslední rozhodně notoricky známou pověstí je Dívčí válka, v níž se po smrti Libuše ženy vzbouří proti mužům a v čele s Vlastou s nimi vedou válku. Tato pověst je někdy rozdělena na dvě části, z nichž ta druhá se jmenuje Ctirad a Šárka a v níž je popsána křivá dívčí lest. Krásná Šárka je v lese přivázána u stromu jako lákadlo na Ctirada, který bohužel neodolá, čímž si zaviní následnou smrt. Na smluvený signál, který Šárka vydá z lesního rohu, totiž zpoza křoví vyjedou na koních ženy a skupinu mužů rozpráší.
Další pověsti možná nejsou tak zažité, avšak některé postavy jako například Horymír a jeho kůň Šemík z pověsti O Křesomyslu a Horymírovi nebo statečný král Bruncvík z pověsti O Bruncvíkovi se v podvědomí Čechů určitě uchovávají.
Většina z postav je velmi statečná, nebojácná, hrdinská, udatná a celkově má mnoho klasických vlastností hrdinů. Mě právě z tohoto důvodu oslovila pověst O Jánošíkovi. Pro Jánošíka jednoho dne pošlou do školy, aby přišel domů, protože mu umírá matka. Jánošík se společně s otcem s matkou loučí, když přijde posel z panského dvora a odvolává je pryč od matky. Oba muži odmítnou a doufají, že se jim od panstva dostane pochopení, ale panstvo je nelítostné a nakáže jim oběma nasázet 100 ran. Otec Jánošíka bolest nevydrží a zemře. Když chorá matka uvidí tělo nebožtíka a zubožené tělo svého syna, žalem zemře také. Líbí se mi, že ačkoli Jánošík ztratil rodinu, tak se nezachová jako slaboch, nezhroutí se a po svém uzdravení se vydává do hor. Tam se setká s vílou, která mu daruje kouzelný opasek. Díky němu je Jánošík neporazitelný a mstí se za všechno utrpení chudých, za všechna příkoří, která kdy bohatí jemu, jeho rodině ale i jiným způsobili, odvážně bojuje proti panstvu, zkrátka bohatým bere a chudým dává. Sympatizuji s ním, protože nevyužil své nepřemožitelnosti ve svůj osobní prospěch a konal dobro pro všechny, kteří to potřebovali. Díky němu vrchnost začala s poddanými jednat slušněji, protože se obávala jeho pomsty. Bohužel ho zradil jeden známý rychtář, pozval ho do chalupy, kde už čekalo vojsko, opasek mu odňali a zamkli za sedmero dveřmi. Jánošík byl odsouzen ke smrti oběšením, ale i když ho vedli k popravě, šel hrdě s hlavou vzpřímenou a zachoval si svou čest i důstojnost. Díky němu lidé věřili ve spásu i po jeho smrti a díky němu v sobě měli naději.
I z této pověsti stejně tak jako z většiny ostatních přímo číší hrdinství, vlastenectví, hrdost na svůj lid, touha za něj bojovat a třeba i položit svůj život za spravedlnost. Přesně tato myšlenka byla v těžké době germánského tlaku velmi důležitou a nesporně pro český národ povzbuzující idejí, se kterou se v žilách rozproudila krev plná touhy po návratu českých zemí a jejich obyvatelstva na výsluní evropských dějin. Myslím si že hlavní úloha tohoto díla byla právě v tom ukázat Čechům jejich historické dědictví a připomenout jim, že by v Česku neměl být český jazyk utlačován. Navíc je celá kniha podložena údaji z jiných kronik jako např. Kosmovy, Dalimilovy nebo Hájkovy kroniky.
Osobně však obdivuji především tajný jazyk, kterým autor oslovuje leckterého čtenáře a líbí se mi i nejednotvárnost pověstí a jejich rozmanitost po dějové stránce. Náročný i nenáročný čtenář si podle mého mínění má v celé knize možnost najít takovou pověst, která by uspokojila právě jeho tužby, a v tom nacházím opravdovou všestrannost díla. Ačkoli tedy bylo původně určeno mládeži, a snad i proto je psáno vytříbeným jazykem a až pohádkovou prózou, dnes po knize sáhnou i mnozí dospělí, protože většina čtenářů nachází toto dílo i po několika přečteních stále jazykově i dějově pestrým.
 


4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nuffff Nuffff | 6. března 2008 v 15:43 | Reagovat

Než i ruka silného hrdiny se třásla zemdlena tíhou. Čestmír již křičel na vojíny, aby mu podali jiný štít. Již chtěl svůj odhodit, vtom zabodl se těžký oštěp do jeho těla, a vůdce vraz na zemi klesl se štítem na rameni, se zbraní v ruce, plný šípů a kopí vražedných uprostřed ukrutné seče.

Stalo se, jak před bitvou řekl. Jeho hlava padla, ale vojíni jeho, zuřiví tou ztrátou, hnali se divočeji vpřed a bili, nikoho neživili, až potřeli Lučany do jednoho. Dravé ptactvo se rozlétlo, zuřiví psi pobiti nebo se rozběhli, ale z Lučanů zůstali na krvavém poli všichni, i vojvoda, až na Strabu, jak macecha v úvale věštila.

Zpupnost Lučanů zkrušena, jejich síla zničena. Pražané jásali, ale jásání tichlo, jak pohlédli na mrtvého vůdce. Nesli jej ve zbroji a štít jeho plný oštěpů, nesli jej na chlomek, kde chtěl být pochován. A tam, kde přílbu mu sňali a zbroj, hlasně zahořekovali, když poznali, že to udatný Čestmír a jak se obětoval.

I připravili hned hrob na chlumu pod starým dubem, a když tělo v noci po bitvě spálili a pochovali, nasypali na hrob velikou mohylu a celé pak vojsko učinilo tryznu svému padlému vůdci. Připravili medu mnoho, uvařili jej a potom sedli pít a pili na paměť. A přijel Neklaň z pražského hradu a poplakal nad hrobem Čestmírovým. Když tryznu udělali a popili, vstalo všecko vojsko a vytrhlo do pole dál do lučanské země.

V.

Na bystrém, nevzhledném koni uháněl Straba z krvavé bitvy. Hrot jeho oštěpu vlhký byl ještě krví, jak bodl hned na počátku boje prvního z Čechů, který naň vrazil. A dál se již Straba do boje nehnal. Uříznuv padlému uši, vsedl zas na koně, a nedbaje lomozu, křiku a troubení, ujížděl pryč, jak by ho příšery štvaly. Tak uháněl do večera; v noci pak sotvaže koni oddechu popřál, již chvátal zase dál, v chlumčanský kraj polem a ladami. Dědiny, sídla, vše míjel, aby nemusil říci, že utíká z boje. I minul den, minula druhá noc, a když bylo na úsvitě po té noci, dojel na znaveném koni sám znavený v samotu svého rodu.

Dědina v šeru ještě spala a tmavé ještě byly staré lípy, za nimiž prosvitoval bělavý pruh východu. Jak Straba vjížděl do dvorce, potkal ženy vycházející z jeho příbytku. Lekly se, když ho spatřily, a smutně pak řekly:

"V neblahou chvíli jsi přijel."

Skočil z koně a hnal se do jizby, šeré ještě ranním soumrakem. Na loži u okénka leželo cosi pod bílou plachtou, dle obrysů ztuhlé, mrtvé tělo. A okenice byla otevřena na volnou cestu duši. Sotvaže dokročil k loži, strhl Straba plachtu. V bledém pruhu denního úsvitu, jenž chvěl se otevřeným okénkem, spatřil zsinalou tvář mladé své ženy. Oči zavřeny, vlasy v pramenech rozpuštěny a na prsou - sedlá krev, hluboká rána!

Nevěřil svým zrakům, trnul; vtom macecha stanula za ním jako přízrak, v bílé rouše, nehnutě, šedýma očima přísně hledíc na mrtvou.

"Odhrň jí vlasy!" řekla zachmuřeně.

Shrnul husté, krásné vlasy mladé své ženy nad pravým spánkem, polekán hrozným tušením. Shrnul vlasy a zhlédl tam krvavou ránu. A již chvatně odhrnul vlasy nad levým spánkem. A zase tam pahejl, krvavá rána.

Němý úžasem, rozčilen, chvatně otvíral brašnu a dychtivě vyňal z ní uši se zakrvácenými náušnicemi. Byly to ženiny uši, to nyní poznal; tak zvěděl, že ona to byla, jež ho v boji napadla, že chtěla ho zabít, a že ji zabil on sám. I mihlo se mu, jaká byla před jeho odjezdem, jak večer si zpívala tu divnou píseň.

"Tys to věděla!" vzkřikl na macechu.

"Ale ty bys byl neuvěřil. Byls v jejím kouzlu. Byla Čechyně a měla k nám záští. Pojď, obětuj v ouvale bohům."

A Straba, poničiv, aby mrtvolu vynesli ven za dědinu, zamračen, jakoby v děsivém vidění, šel k šerému úvalu za macechou.

Zdroj: vesad, 07. 08. 2006

Možnosti: ,  

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:

Čtenářský deník - Blaničtí rytíři (Staré pověsti české)

- F. L. Věk (všechny díly), F. L. Věk (všechny díly) (2), F. L. Věk (všechny díly) (3)

- F. L. Věk - díl I., F. L. Věk - díl I. (2), F. L. Věk - díl I. (3)

- F. L. Věk - díl I., II.

- F. L. Věk - díl II., F. L. Věk - díl II. (2)

- F. L. Věk - díl III.

- F. L. Věk - díl IV.

- F. L. Věk - díl V.

- Filozofská historie, Filozofská historie (2), Filozofská historie (3), Filozofská historie (4), Filozofská historie (5), Filozofská historie (6), Filozofská historie (7), Filozofská historie (8), Filozofská historie (9), Filozofská historie (10)

- Lucerna, Lucerna (2), Lucerna (3)

- Na dvoře vévodském

- Poklad

- Proti všem, Proti všem (2)

- Psohlavci, Psohlavci (2)

- Skaláci, Skaláci (2), Skaláci (3)

- Staré pověsti české, Staré pověsti české (2), Staré pověsti české (3), Staré pověsti české (4), Staré pověsti české (5), Staré pověsti české (6), Staré pověsti české (7), Staré pověsti české (8), Staré pověsti české (9)

- Z Čech až na konec světa, Z Čech až na konec světa (2)

Čítanka - Bílá paní (Staré pověsti české)

- Blaničtí rytíři (Staré pověsti české)

- Boží soud (Staré pověsti české)

- Dívčí válka (Staré pověsti české)

- Durynk a Neklan (Staré pověsti české)

- F. L. Věk - díl II.

- Filozofská historie

- Kutnohorští havíři (Staré pověsti české)

- Libušina proroctví (Staré pověsti české)

- Lucká válka (Staré pověsti české)

- O králi Svatoplukovi (Staré pověsti české)

- O Libuši (Staré pověsti české)

- O Přemyslovi (Staré pověsti české)

- Temno

- Úvod (Staré pověsti české)

Životopisy - Alois Jirásek

2 Nuffff Nuffff | 6. března 2008 v 15:44 | Reagovat

O Bivojovi

Dílo od nejznámějšího představitele české historické beletrie, spolutvůrce národního povědomí o našich dějinách, Aloise Jiráska, který se narodil 23. srpna 1851 v Hronově jako syn tkalce (později pekaře) a zemřel 12. března 1930 v Praze. Tento významný historický romanopisec, povídkář a zakladatel realistického románu nejprve studoval na německém gymnáziu v Broumově a později na vyšším českém gymnáziu v Hradci Králové. Původně se chtěl stát malířem, ale kvůli existenčním důvodům vystudoval na Filozofické fakultě v Praze historii a později působil jako středoškolský profesor v Litomyšli. Přátelství s Mikolášem Alešem jej ovlivnilo na celý život a Mikoláš Aleš i ilustroval např. Staré pověsti české. Životem i dílem lze Jiráska přirovnat k polskému spisovateli Henryku Sienkiewiczovi, jehož dílo rovněž mapuje minulost.

Stejně tak právě kniha Staré pověsti české měla v národu vyvolat hrdost na svůj původ a přiblížit alespoň vzdáleně dávnou českou historii. Prvních 6 pověstí téměř zlidovělo a znalost jejich obsahu rozhodně patří mezi všeobecné vzdělání Čechů. Každý zná odvážného a rozhodného praotce Čecha, jenž se v pověsti O Čechovi neváhá vydat na cestu za novým domovem, kterým se jemu i jeho lidu stane okolí hory Říp i hora samotná.

Každý zná moudrého vládce Kroka i jeho tři krásné dcery, kteří jsou hlavními postavami pověsti O Krokovi a jeho dcerách - o Kazi, jež sídlila na Kazíně a znala kouzelnou moc bylin i zaříkávání, o Tetě, jež sídlila na Tetíně a učila lid klanět se bohům, a konečně o nejmladší avšak nejkrásnější a nejmoudřejší dceři Libuši, která ovládala um věštění a předpověděla slávu Prahy.

Každý si pod jménem Bivoj představí udatného siláka, jenž v pověsti O Bivoji skolil divokého kance ničícího úrodu a získal si tak srdce Kazi.

A konečně každý určitě ví, že když v pověsti O Libuši Libuše rozhodla jeden ze sporů v neprospěch staršího z obou údajně poškozených a ten prohlásil slavný výrok: "Hanba mužům, kterým žena vládne!", klidně oznámila, že si ráda vezme muže, jehož podle její předpovědi naleznou, kterého pak v pověsti O Přemyslovi poslové skutečně nalezli a který podle předpovědi oral. V této pověsti je mnoho odhalených metafor - např. dvě ze tří lískových větviček, které Přemysl zabodl do země, uschly, což znamenalo, že v Čechách bude vždy panovat jen jeden vládce. Za další metaforu lze určitě označit i situaci, kdy Přemysl pozval posly na svačinu k železnému stolu, aby měl v budoucnu jeho rod vždy v rukou železnou moc, nebo to, že si s sebou Přemysl vzal do nového přepychového domova i své lýkové střevíce s kabelou, aby on ani jeho potomci nikdy nezapomněli na svůj původ a neutlačovali lid.

Poslední rozhodně notoricky známou pověstí je Dívčí válka, v níž se po smrti Libuše ženy vzbouří proti mužům a v čele s Vlastou s nimi vedou válku. Tato pověst je někdy rozdělena na dvě části, z nichž ta druhá se jmenuje Ctirad a Šárka a v níž je popsána křivá dívčí lest. Krásná Šárka je v lese přivázána u stromu jako lákadlo na Ctirada, který bohužel neodolá, čímž si zaviní následnou smrt. Na smluvený signál, který Šárka vydá z lesního rohu, totiž zpoza křoví vyjedou na koních ženy a skupinu mužů rozpráší.

Další pověsti možná nejsou tak zažité, avšak některé postavy jako například Horymír a jeho kůň Šemík z pověsti O Křesomyslu a Horymírovi nebo statečný král Bruncvík z pověsti O Bruncvíkovi se v podvědomí Čechů určitě uchovávají.

Většina z postav je velmi statečná, nebojácná, hrdinská, udatná a celkově má mnoho klasických vlastností hrdinů. Mě právě z tohoto důvodu oslovila pověst O Jánošíkovi. Pro Jánošíka jednoho dne pošlou do školy, aby přišel domů, protože mu umírá matka. Jánošík se společně s otcem s matkou loučí, když přijde posel z panského dvora a odvolává je pryč od matky. Oba muži odmítnou a doufají, že se jim od panstva dostane pochopení, ale panstvo je nelítostné a nakáže jim oběma nasázet 100 ran. Otec Jánošíka bolest nevydrží a zemře. Když chorá matka uvidí tělo nebožtíka a zubožené tělo svého syna, žalem zemře také. Líbí se mi, že ačkoli Jánošík ztratil rodinu, tak se nezachová jako slaboch, nezhroutí se a po svém uzdravení se vydává do hor. Tam se setká s vílou, která mu daruje kouzelný opasek. Díky němu je Jánošík neporazitelný a mstí se za všechno utrpení chudých, za všechna příkoří, která kdy bohatí jemu, jeho rodině ale i jiným způsobili, odvážně bojuje proti panstvu, zkrátka bohatým bere a chudým dává. Sympatizuji s ním, protože nevyužil své nepřemožitelnosti ve svůj osobní prospěch a konal dobro pro všechny, kteří to potřebovali. Díky němu vrchnost začala s poddanými jednat slušněji, protože se obávala jeho pomsty. Bohužel ho zradil jeden známý rychtář, pozval ho do chalupy, kde už čekalo vojsko, opasek mu odňali a zamkli za sedmero dveřmi. Jánošík byl odsouzen ke smrti oběšením, ale i když ho vedli k popravě, šel hrdě s hlavou vzpřímenou a zachoval si svou čest i důstojnost. Díky němu lidé věřili ve spásu i po jeho smrti a díky němu v sobě měli naději.

I z této pověsti stejně tak jako z většiny ostatních přímo číší hrdinství, vlastenectví, hrdost na svůj lid, touha za něj bojovat a třeba i položit svůj život za spravedlnost. Přesně tato myšlenka byla v těžké době germánského tlaku velmi důležitou a nesporně pro český národ povzbuzující idejí, se kterou se v žilách rozproudila krev plná touhy po návratu českých zemí a jejich obyvatelstva na výsluní evropských dějin. Myslím si že hlavní úloha tohoto díla byla právě v tom ukázat Čechům jejich historické dědictví a připomenout jim, že by v Česku neměl být český jazyk utlačován. Navíc je celá kniha podložena údaji z jiných kronik jako např. Kosmovy, Dalimilovy nebo Hájkovy kroniky.

Osobně však obdivuji především tajný jazyk, kterým autor oslovuje leckterého čtenáře a líbí se mi i nejednotvárnost pověstí a jejich rozmanitost po dějové stránce. Náročný i nenáročný čtenář si podle mého mínění má v celé knize možnost najít takovou pověst, která by uspokojila právě jeho tužby, a v tom nacházím opravdovou všestrannost díla. Ačkoli tedy bylo původně určeno mládeži, a snad i proto je psáno vytříbeným jazykem a až pohádkovou prózou, dnes po knize sáhnou i mnozí dospělí, protože většina čtenářů nachází toto dílo i po několika přečteních stále jazykově i dějově pestrým

3 Nuffff Nuffff | 6. března 2008 v 15:44 | Reagovat

krasny

4 sentai sentai | 13. dubna 2008 v 21:41 | Reagovat

je to nej stranka kterou znám,a já jich znám hodně,a díky!!!hlplo mi to s domácim úkolem xDxDxDxDxDxDxD xD

5 Kajushka Kajushka | Web | 14. dubna 2008 v 16:58 | Reagovat

Cawik...je to dobrý a pomohla si mi s domáčákem xD xD

6 Kloklinka Kloklinka | Web | 20. května 2008 v 9:43 | Reagovat

O Bivojovi

Dílo od nejznámějšího představitele české historické beletrie, spolutvůrce národního povědomí o našich dějinách, Aloise Jiráska, který se narodil 23. srpna 1851 v Hronově jako syn tkalce (později pekaře) a zemřel 12. března 1930 v Praze. Tento významný historický romanopisec, povídkář a zakladatel realistického románu nejprve studoval na německém gymnáziu v Broumově a později na vyšším českém gymnáziu v Hradci Králové. Původně se chtěl stát malířem, ale kvůli existenčním důvodům vystudoval na Filozofické fakultě v Praze historii a později působil jako středoškolský profesor v Litomyšli. Přátelství s Mikolášem Alešem jej ovlivnilo na celý život a Mikoláš Aleš i ilustroval např. Staré pověsti české. Životem i dílem lze Jiráska přirovnat k polskému spisovateli Henryku Sienkiewiczovi, jehož dílo rovněž mapuje minulost.

Stejně tak právě kniha Staré pověsti české měla v národu vyvolat hrdost na svůj původ a přiblížit alespoň vzdáleně dávnou českou historii. Prvních 6 pověstí téměř zlidovělo a znalost jejich obsahu rozhodně patří mezi všeobecné vzdělání Čechů. Každý zná odvážného a rozhodného praotce Čecha, jenž se v pověsti O Čechovi neváhá vydat na cestu za novým domovem, kterým se jemu i jeho lidu stane okolí hory Říp i hora samotná.

Každý zná moudrého vládce Kroka i jeho tři krásné dcery, kteří jsou hlavními postavami pověsti O Krokovi a jeho dcerách - o Kazi, jež sídlila na Kazíně a znala kouzelnou moc bylin i zaříkávání, o Tetě, jež sídlila na Tetíně a učila lid klanět se bohům, a konečně o nejmladší avšak nejkrásnější a nejmoudřejší dceři Libuši, která ovládala um věštění a předpověděla slávu Prahy.

Každý si pod jménem Bivoj představí udatného siláka, jenž v pověsti O Bivoji skolil divokého kance ničícího úrodu a získal si tak srdce Kazi.

A konečně každý určitě ví, že když v pověsti O Libuši Libuše rozhodla jeden ze sporů v neprospěch staršího z obou údajně poškozených a ten prohlásil slavný výrok: "Hanba mužům, kterým žena vládne!", klidně oznámila, že si ráda vezme muže, jehož podle její předpovědi naleznou, kterého pak v pověsti O Přemyslovi poslové skutečně nalezli a který podle předpovědi oral. V této pověsti je mnoho odhalených metafor - např. dvě ze tří lískových větviček, které Přemysl zabodl do země, uschly, což znamenalo, že v Čechách bude vždy panovat jen jeden vládce. Za další metaforu lze určitě označit i situaci, kdy Přemysl pozval posly na svačinu k železnému stolu, aby měl v budoucnu jeho rod vždy v rukou železnou moc, nebo to, že si s sebou Přemysl vzal do nového přepychového domova i své lýkové střevíce s kabelou, aby on ani jeho potomci nikdy nezapomněli na svůj původ a neutlačovali lid.

Poslední rozhodně notoricky známou pověstí je Dívčí válka, v níž se po smrti Libuše ženy vzbouří proti mužům a v čele s Vlastou s nimi vedou válku. Tato pověst je někdy rozdělena na dvě části, z nichž ta druhá se jmenuje Ctirad a Šárka a v níž je popsána křivá dívčí lest. Krásná Šárka je v lese přivázána u stromu jako lákadlo na Ctirada, který bohužel neodolá, čímž si zaviní následnou smrt. Na smluvený signál, který Šárka vydá z lesního rohu, totiž zpoza křoví vyjedou na koních ženy a skupinu mužů rozpráší.

Další pověsti možná nejsou tak zažité, avšak některé postavy jako například Horymír a jeho kůň Šemík z pověsti O Křesomyslu a Horymírovi nebo statečný král Bruncvík z pověsti O Bruncvíkovi se v podvědomí Čechů určitě uchovávají.

Většina z postav je velmi statečná, nebojácná, hrdinská, udatná a celkově má mnoho klasických vlastností hrdinů. Mě právě z tohoto důvodu oslovila pověst O Jánošíkovi. Pro Jánošíka jednoho dne pošlou do školy, aby přišel domů, protože mu umírá matka. Jánošík se společně s otcem s matkou loučí, když přijde posel z panského dvora a odvolává je pryč od matky. Oba muži odmítnou a doufají, že se jim od panstva dostane pochopení, ale panstvo je nelítostné a nakáže jim oběma nasázet 100 ran. Otec Jánošíka bolest nevydrží a zemře. Když chorá matka uvidí tělo nebožtíka a zubožené tělo svého syna, žalem zemře také. Líbí se mi, že ačkoli Jánošík ztratil rodinu, tak se nezachová jako slaboch, nezhroutí se a po svém uzdravení se vydává do hor. Tam se setká s vílou, která mu daruje kouzelný opasek. Díky němu je Jánošík neporazitelný a mstí se za všechno utrpení chudých, za všechna příkoří, která kdy bohatí jemu, jeho rodině ale i jiným způsobili, odvážně bojuje proti panstvu, zkrátka bohatým bere a chudým dává. Sympatizuji s ním, protože nevyužil své nepřemožitelnosti ve svůj osobní prospěch a konal dobro pro všechny, kteří to potřebovali. Díky němu vrchnost začala s poddanými jednat slušněji, protože se obávala jeho pomsty. Bohužel ho zradil jeden známý rychtář, pozval ho do chalupy, kde už čekalo vojsko, opasek mu odňali a zamkli za sedmero dveřmi. Jánošík byl odsouzen ke smrti oběšením, ale i když ho vedli k popravě, šel hrdě s hlavou vzpřímenou a zachoval si svou čest i důstojnost. Díky němu lidé věřili ve spásu i po jeho smrti a díky němu v sobě měli naději.

I z této pověsti stejně tak jako z většiny ostatních přímo číší hrdinství, vlastenectví, hrdost na svůj lid, touha za něj bojovat a třeba i položit svůj život za spravedlnost. Přesně tato myšlenka byla v těžké době germánského tlaku velmi důležitou a nesporně pro český národ povzbuzující idejí, se kterou se v žilách rozproudila krev plná touhy po návratu českých zemí a jejich obyvatelstva na výsluní evropských dějin. Myslím si že hlavní úloha tohoto díla byla právě v tom ukázat Čechům jejich historické dědictví a připomenout jim, že by v Česku neměl být český jazyk utlačován. Navíc je celá kniha podložena údaji z jiných kronik jako např. Kosmovy, Dalimilovy nebo Hájkovy kroniky.

Osobně však obdivuji především tajný jazyk, kterým autor oslovuje leckterého čtenáře a líbí se mi i nejednotvárnost pověstí a jejich rozmanitost po dějové stránce. Náročný i nenáročný čtenář si podle mého mínění má v celé knize možnost najít takovou pověst, která by uspokojila právě jeho tužby, a v tom nacházím opravdovou všestrannost díla. Ačkoli tedy bylo původně určeno mládeži, a snad i proto je psáno vytříbeným jazykem a až pohádkovou prózou, dnes po knize sáhnou i mnozí dospělí, protože většina čtenářů nachází toto dílo i po několika přečteních stále jazykově i dějově pestrým.

7 kiu kiu | 22. května 2008 v 18:34 | Reagovat

moc hezký

8 smallprincess smallprincess | 28. srpna 2008 v 13:13 | Reagovat

klásný ale chtělo by to obsah já totiž hledám obsah

9 nufffff nufffff | 11. listopadu 2008 v 19:53 | Reagovat

Díky pomohla si my s referatem

10  Michaela Viktorová Michaela Viktorová | E-mail | 12. listopadu 2009 v 18:58 | Reagovat

Proč sem pletete jiné pověsti když dáte nadpis O Bivojovi?????????????

11 neni to hezky neni to hezky | 22. listopadu 2010 v 20:54 | Reagovat

no mne se to zda jako docela dobry slova a vety ale dal bych sem jeste rok vydani autora nakladatelstvi atddd......

12 nufffff2! nufffff2! | 22. listopadu 2010 v 20:56 | Reagovat

je to dobry ale souhlasim s tim neni to hezky !!!!

13 kjelvyn kjelvyn | 5. prosince 2010 v 14:49 | Reagovat

nuda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.